Zpověď rozhodčího Sergia Belliniho

Stalo se!...

Po oslavě mých dvaačtyřicátých narozenin se stalo to, co se mi donedávna zdálo nemožné: zdaleka jsem již nebyl tak zapálen pro americký fotbal jako dříve. Padl na mne stín apatie a nezájmu o tento krásný sport.
Začal jsem s ním v Itálii, když mi bylo sedmnáct let společně se skupinou přátel. Měli jsme motorkářské helmy a chrániče na ramena vystřižené z pěnové gumy nebo v lepším případě motokrosové nárameníky ? Scházeli jsme se na jednom hřišti, hráli jsme, aniž bychom znali pravidla s ragbyovým míčem, protože tehdy bylo v Itálii velmi obtížné dozvědět se v tomto směru něco navíc. Pak jsme si přečetli v jednom časopise inzerát skupiny lidí, kteří se setkávali a provozovali tento sport, následně se s nimi setkali a společně jsme se rozhodli založit první mužstvo amerického fotbalu v Reggio Emilia nacházejícím se mezi Boloní a Milánem, ve městě, ze kterého pocházím. Tak se zrodili Hogs, vepříci, podle jména útočné řady mýtických Washington Redskins Joea Theismanna, která připomínala jméno jednoho z produktivních průmyslových zdrojů typických pro naši oblast. Začaly opravdové tréninky pod dohledem amerických techniků, pak následovně italských hráčů, národních nebo jiných mužstev první ligy, konečně vybaveni originální výstrojí, kterou jsme si koupili každý za své v jedné americké bázi NATO blízko Vicenzy. V té době evropské publikum začínalo poznávat tento sport a v Itálii také díky rozšířenosti televizních přenosů zápasů ligy NFL, jsme mohli napočítat 80 mužstev (!) rozdělených do tří sérií A, B a C. Své první mistrovství jsem začal hrát v osmnácti letech, ve hře jsem pokračoval dalších osm let, až jsem přijel do České republiky.

Vzpomínám si, že jsem uviděl plakátek nalepený na zdi v Brně, který oznamoval přátelský zápas mezi Aligátory a vídeňskými Vikingy. Velmi mě překvapilo zjištění, že i zde se hraje fotbal a celý nadšený jsem se šel podívat na zápas. Později jsem se zeptal kluků, zda se mohu účastnit tréninků a začal jsem tak hrát v mužstvu, v čemž jsem pokračoval čtyři roky. Atmosféra to byla nádherná, téměř všichni hráči byli studenti městské univerzity, tedy mladší než já, ale plni nadšení ze hry a chuti se tomuto sportu naučit. Trenér byl misionař z Ameriky zcela pohlcen tímto sportem, kterého později nahradil jeho kolega, také Američan, stejně oddaný vášni pro fotbal. Zúčastnili jsme se rakouského mistrovství druhé ligy (ještě vzpomínám na nekonečna cesta s autobusem do Klagenfurtu!...) a prvních českých mistrovství, která mi připomínají zápasy v Ostravě proti Steelers, na stadionu plném diváků, s jedním z nejtvrdších fullbacků, které pamatuji  (hrál jsem jako linebacker). Bylo to opravdu krásné a plné nadšení, prostředí bylo protknuto nádhernou sportovní atmosférou a my jsme věděli, že hrajeme nový sport a cítili jsme se tak trochu průkopníky. Byli jsme všichni společně na jedné lodi, hráči i nehráči, ať již z Brna, z Ostravy nebo z Prahy, (i když Panteři si byli vždy více vědomi .., jak to říci,? že jsou lepší, díky tomu, že začali hrát dříve, než jiná mužstva a měli i zkušenosti ze zahraničí).

Když jsem musel skončit se hrou, rozhodnutí padlo především z důvodů fyzických a zdravotních (hlava ve fotbalu se používá i jinak, než ji používají ti, co mají doktorský titul?), chytil jsem se šťastné myšlenky stát se rozhodčím, protože mi to umožňovalo být stále ve styku s tímto sportem, který byl mým nejoblíbenějším již od dětství. Po tolika letech v roli hráče to pro mne bylo vlastně znovuobjevování, protože být na hřišti jako rozhodčí vyžaduje vnímání věcí z jiného zorného úhlu. Ve srovnání s fotbalem hraným, musí mít soustředění širší záběr, a to nejen na míč, ale i na taktiku hry. Mužstvo rozhodčích (poněvadž se opravdu jedná o další skupinu, která sestupuje na hřiště s útokem a obranou) má jinou mechaniku hry, jiný typ taktiky, jiné způsoby pohybu a sledování hry, které je nutné se naučit. Rozhodčí mají stejně jako hráči velkou potřebu trénovat a nabývat zkušenosti, aby hra probíhala korektně. Zcela mě uchvátil tento nový způsob hry, studoval jsem do hloubky pravidla, což jsem předtím jako hráč nikdy nedělal, i když jsem byl kapitánem obrany. Základní pravidla hry nám totiž vysvětloval trenér při nadílce sklapovaček, po našich faulech. Měl jsem to štěstí poznat některé rozhodčí s velkými zkušenostmi, kteří je uměli předat a podělit se o ně jak se mnou, tak s některými českými kolegy. Prvním z nich byl velký Bill Bowsher, Angličan, který se aktivně zúčastnil nepřeberného počtu zápasů, jak v Evropě, tak ve Spojených státech, jakož i jednoho nebo dvou finále v NFL Europe. Se vstupem ČAAF do EFAF byli vybráni někteří z nás (prvním byl Dan Bartošek, u něhož máme to štěstí, že je letos ještě na hřišti), abychom se zúčastnili jako rozhodčí zápasu v celé Evropě. Toto dovolilo nejen mně, pracovat po boku dalších kolegů, v zápasech na vyšší úrovni, mohli jsme soudcovat týmy jako jsou Lions z Bergama, vídeňští Vikingové a jiné, nejen v České republice, ale i v Itálii, Rakousku, Německu, Švýcarsku, ve Francii nebo ve Španělsku i jinde a tím prohlubovat a pilovat naše zkušenosti. Začal jsem se účastnit tzv. clinic ? doplňovacích kurzů pořádaných EFAF, které se každoročně konají v evropských lokalitách (po dva roky se nám podařilo je zorganizovat zde u nás v  Praze, také díky pomoci Bimba a jiných dobrovolníků) s takovými referenty jako Dick Honig (Big Ten Conference), Mike Pereira (NFL) a Jim Daopoulos (NFL Europe). Další bohatou zkušeností z hlediska jak technického, tak po stránce lidské, byla mistrovství Evropy, kde jsem měl možnost naučit se vylepšit soudcování metodou full immersion, 8 až 9 dnů jsme po boku některých nejlepších evropských rozhodčích sledovali od rána do večera filmové záznamy a diskutovali o aplikačních metodách a vysvětlení pravidel. První mistrovství se konalo v Berlíně v roce 2000, následovala mistrovství v Glasgow, Moskvě, Kodani a Stockholmu. V roce 2004 jsem byl vybrán jako Field Judge pro Eurobowl, finále mistrovství Evropy, které se hrálo ve Vídni před očima 7 000 diváků v přímém satelitním přenosu. Vskutku tedy mohu říci, že i jako rozhodčímu mi americký fotbal poskytl neopakovatelné zážitky i zadostiučinění. Sportu jsem dal opravdu hodně. Tisíce a tisíce kilometrů, ať již v autě, autobuse nebo v letadle, spoustu času, který jsem musel doslova ukrást na úkor jiných závazků a činností, a to nejen rodině, ale i přátelům. Když začne šampionát, je u nás nedostatek rozhodčích, a tak tráví skupina arbitrů jak soboty, tak neděle v autě na cestě za soudcováním. Doposud jsem všechno dělal s chutí, protože jsem se cítil součástí toho všeho, co jsem popsal v těchto řádcích. Poslední dobou se však začínám cítit jako vetřelec v tomto světě, o kterém si myslím, že jsem jej pomohl vybudovat. Cítím určitou neustále rostoucí averzi a ztrátu úcty vůči mužstvu v pruhovaném dresu, a to jak ze strany trenérů, tak ze strany hráčů. Tento odpor se přenáší z hřiště na tribuny, z tribun ven a vytváří se tak atmosféra, jež se neslučuje s mými ideály o sportu a lidské úctě. Jsou to tak dva roky, co pozoruji růst tohoto nešťastného fenoménu. Když přijedu na stadion, zdá se mi, že jsem přijel, abych něco kazil, mám dojem, že obtěžuji. Ani vánoční turnaj, událost, kterou jsem většinou považoval za jakýsi svátek fotbalu, a proto se ho rád zúčastňoval, mne tento rok nenaplnil kladnými pocity ... naopak, vracel jsem se domů nervózní, unavený a se špatnou náladou. Následkem toho všeho mě to přestalo bavit ... chybí-li potěšení, ztrácí se hlavní důvod věnovat se hobby. Ano je to tak, protože pro mne fotbal byl a je především potěšení, koníček, prostě zábava. Nepovažuji jej za práci nebo poslání. Když se tak zamyslím nad tím, proč soudcovat hru mezi lidmi, kteří vás nerespektují, jak mohou, tak vás napadají nebo dokonce vyhrožují, někdy zaútočí i fyzicky, takže vzít na zápas ženu nebo děti je nemyslitelné. Je lepší se vyhnout komentářům za hřiště nebo z tribun, komentářům určeným jejich manželovi a otci ... Když se nad vším zamyslím a nemám žádnou odpověď, nenacházím už důvod, proč pokračovat v práci rozhodčího.

Věřím, že fotbal se mi bude pořád líbit, je to sport, který mi poskytl velké potěšení a doufám, že se mi vrátí pocit, který mne vždy doprovázel, tedy že k němu patřím.


Sergio Bellini